Stalo se jednoho zimního večera, že jsem dostal chuť napsat recenzi na nějaké nové CD, ale zrovna jako na potvoru jsem si nic neopatřil. Plány na víkend s časem na recenzi nepočítaly, čili ani nebyl důvod běhat do půjčovny. Nicméně nakonec ten čas přeci jenom zbyl. Ale to je v kontextu tohoto článku asi nepodstatné. Přesto se nakonec jedno album našlo. Bohužel však ve mně vyvolalo dojem, že jde o další hřebík do rakve jednoho hudebního směru.

K hudbě této rakouské kapely jsem se dostal před pár lety a docela mě zaujala. Přiznávám, že v té době jsem měl na gothic metalový žánr poněkud méně kritický náhled než dnes. Pravděpodobně to bylo dáno tím, že jsem ještě nepsal pro Metalmanii a nebyl tak ovlivněn negativistickým názorem svých kolegů, kteří nesnáší cokoliv ohledně goth-metalového žánru (pravděpodobně ani redaktora na tento směr zaměřeného…) a nejspíš ohledně metalu obecně :-). Nyní již mohu s klidem říci, že DARKWELL byli špatní již od svých počátků.

Čímž nechci naznačit, že bych na tento směr zcela zanevřel, ale dostat se k DARKWELL dnes poprvé, tak si jich ani nevšimnu. DARKWELL představují přesně ten typ hudby, kdy je potřeba se zvýraznit pomocí image, protože pomocí hudby to asi nepůjde. Měl-li bych se vyjádřit k hudbě samotné, tak bych asi jenom opakoval svá slova z nedávné recenze na ELIS. Je to v podstatě na chlup stejné, devět nezáživných, nenápaditých písní bez jediného zajímavého motivu, bez jakékoliv myšlenky. Instrumentální dovednost hudebníků je špatná. Kytary drhnou to samé stále dokola, bubeník ve mně evokuje vzpomínku na rozhovor s pány Svěrákem a Smoljakem, kdy pravili (necituji): „…my jsme přemýšleli, jakou roli v orchestru má vlastně dirigent, on tam stojí, na nic nehraje a pouze ukazuje na ostatní hráče. (…) Nakonec jsme na to ale přišli, on se snaží uhodnout, který nástroj bude hrát!“. Podobný pocit mám z výkonu pana Neunera, on se snaží uhodnout, kdy do toho praštit. Navíc si po odchodu Alexandry do skupiny nabrali zcela nemožnou a pěvecky nevybavenou dívčinu. Kdyby po vzoru podobně nadané Angely alespoň přešla na growling…

Neumíme hrát? To nevadí, oblečeme se do černé barvy, budeme se tvářit smutně, drhnout pár akordů, přidáme několik rádoby dojemných klávesových hmatů a za mikrofon postavíme nějakou kamarádku. Pochybuji, že nám taková hudba má co říci, dnešní gothic metal žije z vyčerpaných témat.